Jak projít zkouškou I. část

13. února

z knihy “V Medjugorje je Panna Maria živá” – hovory s otcem Tomislavem Vlašićem.

Mluví o. Tomislav Vlašić

jediné východisko spočívá vždy v postupné cestě víry. Je to také to, co jsem se snažil dělat. První krok byl spočinutí v Pánu, odevzdání své cesty do jeho rukou, až k jejímu úplnému uskutečnění. Tento krok oběti měl několik důsledků. Především se pro mě zkouška stala prostředkem odpočinku. Ve zkouškách, v odevzdání Bohu na kříži, jsem zakoušel hluboký odpočinek. Je to odpočinek v Pánu, který nemůže dát žádný člověk, pouze Bůh.

S tím souvisí druhý krok: uvědomit si, že Bůh je v životě všechno a že všechno vede dokonalým způsobem. Když jsem si toto uvědomil, začal se v mé duši probouzet pokoj, radost, a hlavně vděčnost Bohu, že mi všechno odpustil a umožnil mi tak se znovu narodit. Utvořilo se ve mně nové vědomí a tvořivá síla. Plodem těchto věcí byla proměna mé osoby.

Číst dále: Jak projít zkouškou. (1. část) Otázka: Když o tom mluvíš, zdá se, že to bylo snadné a příjemné. Je tomu tak?

o. Tomislav

Ne, nemůže být všechno snadné. Ježíš je pro nás příkladem. On sám, na kříži prožil nemožnost konat, a zakusil na sobě samém smrt: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?”[1] Tato slova jsou velice důležitá, ukazují přechod do nového života. Pokud zůstaneme věrni Bohu, tak jako zůstal věrný Ježíš. V tomto přechodu umírá porušený člověk, ze svými pochybnostmi, nejistotami, falešnými nadějemi, se vším, co musí po smrti zmizet. Zůstane život v Bohu, věčný a neporušený.

Tento přechod je důležitý, protože se neodehrává pouze někdy, naopak dochází k němu v každém, opravdu v každém okamžiku života! Pokud jsou oči naší duše otevřené a pokud jsme věrní Bohu a všechno v našem životě je zakořeněno v Něm a ve věčnosti, nemůže nás nic překvapit či zranit. A v každé chvíli jsme vystaveni zkoušce v našem setrvávání v nás samotných nebo v něčem nebo v někom. V tomto lidském postoji nemůžeme stát pevně na nohou. To můžeme jedině tehdy, když jsme opřeni a zakotveni v Bohu.

Velké zkoušky, i ty bolestné, jsou důležité, protože v nás boří to, co není Bůh. Zároveň nás rozvíjí, učí nás žít takovým způsobem, že nám žádná zkouška nemůže nic vzít. Jestliže jdeme takto životem, můžeme říci pravdivě a společně se svatým Františkem: “Můj Bůh a mé všechno!”.

Otázka: Co nejcennějšího jsi objevil v této životní fázi?

o. Tomislav

Nejcennějším se pro mě stalo ticho, jako milost, jako ctnost. Nemám na mysli ticho, do kterého se sami uzavíráme a ve kterém se dusíme. To je velice důležité v sobě rozlišovat. V tichu, ve kterém se uzavíráme, je velké nebezpečí. Je to stav smrti, i když si to hned neuvědomujeme. Živí v nás útěky, fantazie, negativní pocity a pasivitu. Člověk krouží okolo sebe. Trvalé přebývání v takovém tichu je stavem smrti. Je také zdrojem různých nemocí.

Božské ticho je něco jiného. Je to dar nebes, dar života. V tomto tichu umlkají všechny hlasy, kromě hlasu Božího, který v nás zní očištěný a jasný. S nepřítomností jiných hlasů mizí také všechno co v nás živí porušeného člověka a nemocný život. V Božím hlase duše vnímá Boží vůli, která buduje, podporuje a vede k plnosti. Duch Svatý v ní rozvíjí tvořivost, připravuje ji na kralování s Kristem. Člověk rozvinutý v tichu hledá především Boha a ne věci které by od Něho chtěl dostat. Noří se do Božího života, ne do aktivizmu. Když člověk vychází z tohoto ticha, ukazuje soulad mezi bytím a konáním v Bohu. Bytí a konání v Bohu je jedno a totéž. Člověk rozeznává nebezpečí rozdělení v sobě samém, proto se hned navrací k Božímu životu. Nestačí mu už pouhá četba svatých knih a přemýšlení o nich, hledá Boha, který je zdrojem moudrosti. Hledá v Něm poučení. Nejsou pro něho důležité dary, schopnosti, úspěchy.

Toto ticho je Božím darem. On ho dává pokorným, citlivým, připraveným neustále umírat sobě samým a otevřeným jeho hlasu. Boží moudrost nás nechává samotné ve zkouškách, ve kterých ztrácíme všechno, abychom mohli hledat jen Boha, tak jako ženy, hledající Ježíše u hrobu. Nalezly Ho živého, vzkříšeného a sami byli vzkříšeny. Tak v nás Boží život rodí modlitbu, žízeň po Bohu a směruje nás k Němu. Toto ticho živí víru, naději a lásku, abychom se nepotáceli. Chrání a uvádí v nás do souladu všechny dary Ducha Svatého a vede nás k plnosti života v Bohu.

[1] Mt 27, 46