Medjugorje 2. část

11.10.2024

(vybráno z knížky rozhovorů s o. Tomislavem Vlašićem “V Medjugorje je Panna Maria živá”, vyd. Luci dell’Esodo)

Nový duchovní rozměr

Co znamenala pro tvůj život událost “Medjugorje”?

Mé setkání s událostmi milosti v Medjugorje znamenalo v mém životě rozhodující okamžik. Stalo se novou definitivní etapou v mém vztahu k Bohu. Otevřela se ve mně nová dimenze, protože zjevení Panny Marie v Medjugorje znamenají, dle mého názoru, zlomový bod v Církvi. Tato zjevení převyšují všechna duchovní hnutí a metody, vedou člověka k osobnímu vztahu z živým Bohem, k setkání s Bohem tváří v tvář. Setkat se tímto způsobem s Bohem překračuje všechny metodiky nebo formulace, které nás uzavírají. Naopak když jsme zcela odevzdáni Bohu, tak setkání s ním nás rozvíjí a proměňuje. Když mluvím o zjeveních, nemám na mysli pouze zkušenosti šesti vizionářů, ale jdu dál: dívám se na velikost působení Ducha Svatého v nejrůznějších lidech, v prostých duších, jež na svých tvářích vyjadřovaly přítomnost Ducha Svatého a Panny Marie. Myslím také na ty, kteří měli ve svém životě různé hluboké zkušenosti s Boží Matkou v Medjugorje. Můj pohled na zjevení je mnohem širší, i když v centru zůstává to, co se odehrává prostřednictvím šesti vizionářů, jako zvláštní milost, jež sjednocuje lidi a vede je k Bohu skrze Pannu Marii.

Když pomyslím na události z počátku zjevení, mohu říci, že Panna Maria byla živá, přítomná v pravém slova smyslu. Ale hloubku a šířku toho, co lze pochopit, je možno ocenit až v běhu události, v jejich dlouhém vývoji. S příchodem Marie se otevřela v mé duši zcela nová dimenze, mnohem širší s ohledem na to, co jsem prožil do té doby. A přirozeně i skrze práci, prostřednictvím setkání a vyslechnutých svědectví se můj pohled stále více rozšiřoval.

Nyní, když uvažuji o významu příchodu Panny Marie pro můj život, mohu říci, že to byl naprostý obrat. To neznamená, že jsem dosáhl celkové proměny, chci říct, že se proměnil můj pohled na spiritualitu. Krátce řečeno – všechno se stalo novým, protože Bůh tvoří všechno nové. To je výhled, který se přede mnou otevřel a já jsem ho poznal. Jak všichni vědí, Církev se ještě ke zjevením v Medjugorje oficiálně nevyslovila, protože nadále probíhají. Přesto se mi zdá, že i pokud v budoucnu církevní autorita uzná pravost zjevení, nebude mít toto uznání žádný význam pro ty, kteří ho očekávali pouze pasivně. Všiml jsem si, že jistí lidé očekávají z úzkostí uznání církevní autority a odkládají na tento okamžik své obrácení. Není ale možno čekat pasivně na vydání nějakého dokumentu a myslet si, že to bude znamenat naše obrácení. Proto jsou blahoslaveni ti, kteří už dnes žijí tuto milost! Mám za to, že i pokud přijde církevní uznání, tak ti, kteří nevěřili a nemodlili se doposud, nebudou tak činit ani nadále. Naopak ten, kdo vstoupil do modlitby a obrácení, je už na správné cestě. Bůh si pouze přeje, abychom žili s důvěrou odevzdáni do jeho vůle. Sám Pán potvrdí milost zjevení v lidech, kteří se obrátí. Díky nim bude moci církevní autorita vidět plody a uznat zjevení. To je přesvědčení, které mě vedlo v těchto letech. Proto jsem se snažil jít ve víře, v neustálém obrácení a ukazovat tuto cestu Božímu lidu.

Služba ve farnosti Medjugorje

Vzpomínáš si na svoji první návštěvu Medjugorje a na to, jak jsi zahájil službu v této tak zvláštní farnosti?

Po prvé jsem přijel do Medjugorje 29 června 1981. Vybídli mě k tomu farníci z Čapljiny, vesnice, kde jsem byl farářem. Byla to jejich nápad jet do Medjugorje, říkali mi o zjeveních a chtěli, abych jel s nimi. Přijel jsem v civilu, ne v řeholním hábitu a pozoroval jsem zpovzdálí zjevení probíhající na Podbrdu. Nepozoroval jsem nic mimořádného, kromě množství shromážděných lidí. Setkal jsem se z některými z vizionářů, s Vickou, Jakovem a Mirjanou. Nejdéle jsem pobyl s Vickou. Největší dojem na mě učinilo hluboké přesvědčení, všech tří, které nepřipouštělo ani stín pochybnosti o zjeveních Panny Marie. Jejich chování mi přišlo normální. Začal ve mně sílit pocit, že je třeba, aby zde byl přítomen kněz, který by doprovázel věřící a pomáhal jim na cestě k Bohu, bez ohledu na to, co bude následovat.

Následně jsem se vrátil několikrát do Medjugorje, abych pomáhal zpovídat, ale svoji službu ve farnosti jsem započal až poté, co byl otec Jozo zavřen do vězení[1].

Živá Panna Maria, živý Bůh Kdo v té době nebyl v Bijakovići na kopci zjevení a v Medjugorje, to nemůže pochopit; kdo tam byl, rozumí. Boj, který jsme museli podstupovat s komunistickým režimem nebyl za Pannu Marii, nebo proti ní; režim nám kladl překážky, protože chtěl zabránit tomu, aby se lidé setkávali s Pannou Marií prostřednictvím zjevení. Farníci se dobře pamatují na prosinec 1981, kdy je představitelé moci ze Sarajeva svolali do školy. Byl jsem tam i já. Tito politici říkali, že nemají nic proti Bohu nebo Panně Marii, ani že nebrání lidem chodit do kostela; to co jim vadilo byl „ten fanatizmus“. Tvrdili, že zjevení a události v Medjugorje nemají nic společného s vírou. Jako odpověď na tento pokus nás přesvědčit, jsem si vzal slovo a řekl: „V evangeliu je všechno živé, všechno je zázrak. Ve skutečnosti je celé evangelium tvořeno takovými událostmi, jako jsou tyto, v nichž lidé rozpoznávají živou Pannu Marii. Všechno co se protiví tomu, co je těmto lidem svaté, zraňuje jejich duše.“ To ve zkratce vyjadřuje napětí, které tehdy bylo v Medjugorje mezi ateistickou politickou mocí a vírou lidu. Lid rozpoznával přítomnost milosti, rozpoznával živou Pannu Marii a odpovídal na impulzy milosti; nebál se postavit moci, ani nebezpečí vězení, protože chtěl zůstat věrný živému Bohu a živé Panně Marii.

Živá Eucharistie Dříve bývala ve farnosti mše svatá sloužena ráno. Několik dní po začátku zjevení začal otec Jozo mši slavit Eucharistii ve večerních hodinách. Lid se začal spontánně shromažďovat při zpovědích a mši svaté. Žil stále živějším a hlubším způsobem Eucharistii a další svátosti. Slavení této živé Eucharistie se stalo zásadním problémem pro politickou moc. Představitelé režimu se pokoušeli večerní mši zrušit, zakázat, vzdálit lid a kněze od této mše. Při jedné schůzi, autority trvaly na tom, aby se kostel večer zavřel a zrušila se večerní mše svatá a říkaly, aby se mše sloužila ráno, jak tomu bývalo dříve. Již zesnulý bratr Zrinko jim žertem odpověděl: „Pánové, Ježíš neustanovil poslední snídani, ale poslední večeři!“. Celý rok 1981 byl poznamenaný bojem o živou Eucharistii; nemyslím jen boj proti ateistickému režimu, ale spíše boj, který museli snášet farníci v Medjugorje a všichni poutníci, kteří přicházeli aby přijímali svátosti a účastnili se živým způsobem na mši svaté. Lid oživoval Eucharistii a na oplátku jí byl sycen. Takto žitá Eucharistie představovala nebezpečí pro ateizmus, ale byla potravou pro všechny věřící.

Živá Církev Není možné vypovědět všechny zkušenosti prožité s lidem v prvních měsících zjevení. Lidé přicházeli do Božího chrámu, do kostela, jako k nevyčerpatelnému prameni. Vzpomínám si na podzim 1981, po vinobraní. Lidé zůstávali v kostele i další tři hodiny. Po modlitbě dvou růženců a po slavení mše svaté zůstávali lidé na adoraci před Nejsvětější svátostí; všichni na kolenou. Ani v klášterech nebylo takové ticho během modlitby. Tisíce lidí namačkaných v kostele se vkleče účastnili adorace tak usebraným způsobem, že nebylo slyšet ani letět mouchu. Lid nebylo možno zastavit, nikdo nemohl zabránit jeho cestě k Bohu. Přichází my na mysl ještě další příklad. Byl listopad a bylo velice chladno, jinovatka pokrývala trávu. Musel jsem jet do Čitluku. Na křižovatce cesty spojující Medjugorje a Miletinu stál prokřehlý, málo oblečený člověk, jako na stráži. Hledal jsem vhodné slovo, abych ho pozdravil a povzbudil. Otevřel jsem okénko a pozdravil jsem „Chvála Ježíši a Marii!“. „Až na věky“ zazněla odpověď a dříve než jsem byl schopen něco říci, pokračoval: „Odvahu, otče, pokračujte! Mi svoji víru ubráníme, nebojte se!“ Bylo mnoho takových příkladů, protože tento lid byl živý v Bohu a s Bohem. Toto farní společenství byla skutečně živou Církví. Jaká krásná událost! Živá Panna Maria, živá Eucharistie, živý Bůh uprostřed svého vzkříšeného lidu! To bylo znamení, které nám nechávala Královna míru a je to znamení, které zůstane do konce časů, kdy bude Bůh uprostřed svého lidu.

Dodám ještě jednu věc, která by mohla někoho zajímat: jak se v té době vyvíjel vztah s politickými představiteli? Zpočátku si pohlaváři režimu mysleli, že davy shromážděné v Medjugorje mohou vést ke státnímu převratu určitého druhu a proto byli maximálně přísní. Báli se národního povstání proti komunistické ideologii. Jejich počáteční přísnost byla svým způsobem pochopitelná. Později, když si uvědomili, že z této strany žádné nebezpečí nehrozí, „otočili stránku“. Přibližně kolem prvního výročí zjevení se jejich postoj začal měnit, došlo jim, že shromáždění lidu v Medjugorje nemá žádnou politickou souvislost. Avšak o rok později, přesně na podzim roku 1983, započala nová akce, řízená ze strany těchto autorit, jež měla v úmyslu podpořit vznik „náboženské turistiky“ a rychlá stavba domů měla tomuto účelu napomoci. Tato akce významně znetvořila prostředí v Medjugorje, což je zjevné dones. V té chvíli režim zásadně změnil taktiku: začal zneužívat zjevení Panny Marie a shromažďování lidu k vlastním cílům a pro materiální prospěch. Na Medjugorje se začali napojovat lidé, kteří neměli s vírou nic společného. Zkrátka: satan začal budovat svůj stan vedle Církve Boží a vystavovat riziku věřící, kteří skutečně rozpoznávali milost zjevení a přáli si jít k Bohu.

Rád bych také zdůraznil že, dynamika duchovního boje prožívaného v Medjugorje bude stále stejná a potrvá až do triumfu Neposkvrněné. Satan udělá všechno proto, aby Panna Maria nebyla živá mezi svými dětmi, aby byla chápána jen jako ideologie, historická vzpomínka, socha či tradice. Kdo se jím dá svést stane se časem netečný k Bohu i Marii, protože vejde do tmy. I v Medjugorje se může lid stát chladným, církev bude chladná, když nebudou věřící umět bojovat proti pokušením a vítězit nad nimi. Proto se obracím na všechny s výzvou: probuďme se ve víře a postavme se čelem k této bitvě, která bude stále drsnější až do definitivního příchodu Neposkvrněného Srdce!

Jak jsi zdůraznil, první roky byly poznamenány obzvlášť silnou duchovní dynamikou. Jak se dotkla tebe tato zcela nová skutečnost?

Dynamika byla silná a bohatá. Setkal jsem se s tajemstvím. My kněží jsme byli překvapeni, nikdo z nás neznal tuto dimenzi: zjevení jsme znali pouze teoreticky. Když člověk narazí na tajemství věčného života, potká se s něčím, co nemůže uchopit pouze rozumem. To je skutečné setkání s Tajemstvím, jež převyšuje všechny lidské představy. Na druhou stranu, navzdory tajemství, všechno bylo jednoduché. Bylo to jednoduché, protože Bůh se skrze Pannu Marii dotýkal lidí a oni na tento impulz odpovídali. Bylo to prosté, neboť nikdo nemusel lidi nutit, aby přicházeli: obyvatelstvo celé farnosti a ostatních lokalit se radostně hrnulo do kostela.

Nikdy nezapomenu na úchvatnou zkušenost večerních mše svaté. Už od osmnácté hodiny byl kostel zcela plný. Už jsem vzpomínal, že lidé pobývali v kostele v naprostém tichu: mohl jsem vést modlitbu, cítit a vdechovat ticho, protože se lidé naprosto přirozeným způsobem účastnili a přijímali Slovo Boží. V tomto ohledu byla služba ve farnosti velice jednoduchá.

Zakoušeli jsme i obtíže, z důvodů politického tlaku, uvěznění bratra Joza i dalších bratří, vyšetřování a pronásledování. Nic z toho ale nezanechalo žádný negativní osten v našich duších. V těch chvílích jsme cítili jak se uskutečňuje to, co sv. Pavel zvěstoval Římanům. tj. že tato protivenství byla ničím ve srovnání radostí, která nás čeká.[2] V podstatě všechna ta protivenství se nebyla ničím vzhledem k milosti, kterou Bůh vyléval do mé duše i duší ostatních kněží. Zkoušeli jsme radost a vděčnost Bohu za službu, kterou jsme mohli vykonávat a byli jsme si jisti, že to byl On, který vedl všechno.

[1] Otec Jozo byl uvězněn 17. srpna 1981; otec Tomislav se začal věnovat službě ve farnosti den poté, z pověření provinciála menších bratří. V Medjugorje zůstal do roku 1984.

[2] Řím 8, 18