Medjugorje 11. část

14.12.2024

(úryvek z knihy “V Medjugorje je Panna Maria živá” Rozhovory s Tomislavem Vlašićem; Vydavatelství Luci dell’Esodo)

Maria se pod křížem obětovala Otci společně s Ježíšem

Jaké jsou nezbytné kroky, k tomu, aby člověk odpověděl na toto povolání obětovat svůj život?

Písmo svaté je plné rad a povzbuzení; nauka Církve a tradice učí, že jedinou cestou je Ježíšův velikonoční přechod. Jestliže náš pán Ježíš prošel obětí na kříži za naši spásu, znamená to, že totéž se týká i nás. I my musíme projít cestu, kterou prošel On, abychom se poučili a poznali ho. Pouze tak můžeme zakusit vzkříšení a prožívat společenství s jeho utrpeními.[1] Sílu vzkříšení můžeme zakusit jedině tehdy, když máme účast na Kristově utrpení. Oběť života je cíl, jehož musí dosáhnout všichni křesťané, ale k této cestě je potřeba odvahy.

Prvním nezbytným krokem k oběti života je rozhodnout se pro Boha. Možná se nám zdá, že jsme se rozhodli pro Boha, musíme si ale ověřit, zda bylo naše rozhodnutí autentické, nebo ne. Můžeme chodit do kostela, být členy modlitební skupiny, účastnit se obřadů a plnit předpisy, ale když nám někdo řekne něco, co se nám nelíbí, rozpoutá se v nás peklo! Což znamená, že nejsme rozhodnutí pro Boha! A můžeme být zdrceni tím, co se děje ve světě a v našem životě, tak že nejsme schopni duchovně dýchat a cítit sílu Ducha Svatého. To vše znamená, že jsme nedali Boha na první místo a neobjevili jsme modlitbu, jež nás zcela otevřela Bohu. Jsme vnitřně rozděleni mezi mnohé věci. Toto vnitřní rozdělení je příčinou naší slabosti, neschopnosti a zmatku. Stává se i v modlitebních skupinách, že lidé nejsou schopni spolu navzájem mluvit: i to je znamením nepřítomnosti opravdového rozhodnutí se pro Boha.

Druhý krok je odevzdání se Bohu. Pro mnohé věřící je obtížné odevzdat se zcela Bohu, někdy dokonce nemožné. Obrazem odevzdání, které máme žít, je dítě odpočívající na klíně své matky. Člověk, který nedorostl v modlitbě k tomu, aby se otevřel Bohu, se mu nemůže odevzdat. Člověk, který v modlitbě necítí Boží lásku a dobrotu, tak jako cítí dítě lásku matky, se Mu nemůže odevzdat, ani si v Něm odpočinout. Jednou řekla Panna Maria Jeleně: „Modlitba je dialog s Bohem. V každé modlitbě musíte slyšet Boží hlas“. Neznamená to slyšet něco mimořádného, ale cítit společenství s Bohem, jeho lásku k nám. Dalším stupněm v prožívání oběti je darování se Bohu. Nestačí se pouze oddat Bohu, je třeba mu dát sebe sama. To je aktivita, která se rodí v duši, když začne žít pro Boha. Čím více se mu dáváme, tím více se probouzíme v duši a celé naše bytí se proměňuje. Jestliže při návštěvách kostela sebou přinášíme pouze balík lidských věcí, znamená to, že ještě stále kroužíme kolem sebe samých. Jsme uzavřeni v krabici, kterou bráníme za každou cenu. Takto se nemůžeme znovu narodit.

Dát se Bohu je velmi hluboký a důležitý krok: již nežijeme pro sebe samé, ale pro Boha. Žít pro Boha znamená cítit, že On žije pro nás, že pro nás používá celou svoji všemohoucnost. Potom pochopíme, že nám nebude nic chybět. Proto říká Ježíš v Matoušově evangeliu: „Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?“ a poté dodává „Pohleďte na nebeské ptactvo... což vy nejste o mnoho cennější?“[2] Toto nás vede dál a dává nám pochopit, že oběť je cesta, jenž otevírá naše srdce a naše duše, pozvedá nás a vede k plnosti.

Dalším krokem na cestě oběti je obětování se. Když rodiče dávají život dítěti, jsou připraveni se pro něj obětovat. Který rodič se neobětoval? Která matka nestrávila noci v bdění u svého dítěte? Bývalo by pro ni lepší se vyspat! Láska nemůže být dokonalá, jestliže se neobětujeme Bohu a nepřekročíme vlastní zájmy. Ježíš Kristus nám ukázal svoji celou lásku až do té míry, že se za nás obětoval. Aby se naše láska mohla podobat té Ježíšově, musíme překročit všechny lidské zájmy. Což neznamená zůstat pasivní, neteční k povinnostem a zodpovědnostem našeho života; ani to neznamená že budeme líní; znamená to, že budeme svobodní v duši, nepřipoutáni k nezdravým ambicím a zájmům.

Každý z nás, na křížích, které prožívá, se musí učit pozvedat se k Bohu, tak jako Ježíš Kristus, obětovat všechno co nám brání v tomto pozvednutí se. Takto se stáváme dospělými křesťany. Stát se dospělým znamená, že se v modlitbě pozvedáme nad vlastní zájmy a bezpodmínečně se darujeme Ježíši; proto aby v nás Ježíš mohl svobodně působit.

Obětování života Bohu je něco naprosto přirozeného a prostého, v podstatě to není nic jiného než naše odpověď na křestní milost, kterou jsme dostali. Není jiná cesta k Bohu. Když se duše otevře Bohu, zdá se jí přirozené následovat Ježíše Krista, aby došla do společenství s Otcem v Duchu Svatém. Neposkvrněná Matka nám otevírá cestu a učí nás jak to žít. Proto je důležité chápat, že zjevení Panny Marie v Medjugorje nejsou jen nějakou pobožností; Bůh nám chce říci, skrze zjevení, že Církev a svět musí projít skrze Neposkvrněné Srdce Panny Marie, jestli se chtějí znovu narodit. Panna Maria je nové stvoření; nové lidstvo; je nová Eva.

Toto všechno nás vede k vrcholu, kterým je společenství: společenství s univerzální Církví má své základy ve slavení mše svaté. Naše oběť musí být sjednocena s obětí Ježíšovou a to se děje prostřednictvím knězovy oběti během mše svaté. Kněz pozvedá k Otci všechny oběti těch, kteří mají účast na eucharistii a sjednocuje je s obětí Kristovou. Při mši svaté jsme povoláni obětovat svoje oběti, je ale také důležité obětovat oběti nevinných a prosit Spasitele, aby posvětil jejich slzy a utrpení. Každý den, na mnoha místech je proléváno tolik krve, která musí být posvěcena! Tolik nevinných lidí je sváděno a zabíjeno; je tolik potracených a utlačených dětí v různých satanských sektách! Proto musíme přinášet na oltář a sjednocovat s obětí Ježíše Krista všechny nářky lidstva. Kristova oběť je středem, kolem něhož se shromažďuje celé lidstvo.

Pokřtění dochází své plnosti, když se přinášejí jako oběti ve mši svaté. Účast na eucharistické slavnosti nespočívá v naslouchání pěkných kázání, ale především ve sjednocení s Ježíšem Kristem, v obětování sebe sama, abychom mohli být proměněni v nová stvoření. Především toto je úkolem kněží a ohledně této věci jsou církevní dokumenty mluví zcela jasně; je to ale také úkolem věřících, jinak se z účasti na mši svaté stane zvyk nebo povrchní náboženská praktika.

Vnitřní přechod skrze oběť neznamená uzavřít se do vnitřní zkušenosti, do určitého citu. Je to proces růstu, jež nás má vést k tomu abychom se stali dospělými, svobodnými, šťastnými lidmi, schopnými čelit zlu a přemáhat ho. Tento osobní růst přechází v poslání. Duch Svatý probouzí a rozvíjí citlivost duše, směruje ji k ctnostem a pomáhá se otevírat Božímu působení. Když obětujeme svůj život, sjednocujeme se s Ježíšem a máme účast na díle vykoupení, učíme se nést kříže, které nám svěřuje.

Jaké plody přináší oběť do našeho života?

Oběť nás vede k tomu, abychom se stávali novými stvořeními,[3] zrozenými skrze velikonoční přechod, jak na úrovni osobní, tak na úrovni společenství, kterým je Boží Církev. Jako nová stvoření v sobě neseme dynamiku trojičního života, zapojujeme se do Boží lásky, jež miluje všechny, dobré i zlé. Naplněni živou nadějí sdílíme navzájem těžkosti života, obětujeme je Bohu a očekáváme slavný Pánův příchod. Životem v Duchu Svatém můžeme překonat tyto individualistické sklony, které nás rozdělují a stavějí proti sobě navzájem. Obětováním se Bohu, ze sebe děláme služebníky života, jedni za druhé a stáváme se živou Eucharistií.

Maria pod křížem obětovala sebe samu Otci společně s Ježíšem. Je nezbytné sjednotit se s Marií a učit se od ní žít tuto cestu oběti?

Samozřejmě. Už jsem několikrát řekl, že se můžeme obětovat Ježíši jedině skrze Marii. Skrze její mateřské srdce se nám ukazuje a sděluje božská láska tím nejněžnějším způsobem. Tato láska nikdy nezraňuje, nenutí. Je jako úsměv, jako mírné slunce, jež se snáší na výhonek a dává mu rozkvést. Nejhlubší zranění, které v sobě nosíme následkem hříchu se otevírají a uzdravují před touto něžnou láskou, satan utíká. Lásku, kterou s nám dává Maria, v nás probouzí všechny ctnosti: lásku, důvěru, poslušnost, trpělivost. Pomáhá nám stát se dospělými, zodpovědnými lidmi obrácenými k Bohu, prameni života. Tato dospělost v nás rozvíjí schopnost stát s Marií pod křížem a společně se obětovat Ježíši v každém utrpení a každém životním zápase. Takto, jako se stala Maria pod křížem Matkou lidstva, se stejně ti kteří se obětují Ježíši stávají otci a matkami, kteří rodí Boží život a dávají ho druhým.

[1] Fil 3, 10

[2] Mt 6, 25-26

[3] Gal 6, 15