Medjugorje 10. část

Medjugorje 10. část – Oběť života jako celopal

7.12.2024

(úryvek z knihy “V Medjugorje je Panna Maria živá” Rozhovory s Tomislavem Vlašićem; Vydavatelství Luci dell’Esodo)

Oběť života jako celopal

Hovořils o oběti Ježíši skrze Marii jako o něčem zcela zásadním. Můžeš vysvětlit v čem spočívá oběť života jako celopal?

Je to zároveň jednoduché i složité. Jednoduché v tom, že je to otištěno do samotné podstaty člověka. A složité protože člověk je sobec a tváří v tvář obtížím se uzavírá do vlastních zájmů: než by obětoval vlastní zájmy, raději se zničí. Pokusím se to vyjádřit jasněji. Je pro nás normální potkávat lidi připravené obětovat všechno, protože se mají rádi, proto aby zachovali lásku. Je normální vidět rodiče, jak se obětují pro děti, jak zapomínají na sebe samé, proto aby se děti mohli realizovat. Když potkáváme takovéto lidi, máme je v úctě, protože víme, že obětovali život pro tyto hodnoty, pro tyto ideály. Máme radost, když vidíme lidi, připravené k oběti. Bůh rozvíjí ve věrných lidech věčné hodnoty, podporuje ty hodnoty, které nás vedou k věčnému životu. Proto nás Ježíš vybízí obětovat všechno, co je nám překážkou, všechno co nám brání vstoupit do opravdového života: „Kdo se snaží zachránit svůj život, ztratí ho: kdo je ale ochoten obětovat mně, ten jej nalezne“[1] Ježíšův život je pro nás dokonalým příkladem.[2]

Oběť nám dovoluje duchovně růst a stává se také naším posláním. Když žijeme úplně obětováni Ježíši skrze Pannu Marii, tak se v nás svobodně rozvíjí božský život, ukazuje se druhým a přenáší se na ně. V této věci nás učí sv. Petr: „K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jeho rány vás uzdravily.‘ Vždyť jste ‚bloudili jako ovce, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.“[3]

Slavný chorvatský spisovatel Živko Kustić ve své knížce napsal tuto myšlenku: „Křesťanu není nic tak jasného jako Pánův kříž. Když se ale před ním ocitne, chová se jako by spal a ve chvíli když zazvoní budík se ho snaží zastavit a nezřídka i úplně vyhodit ven…“. Z toho plyne, že je třeba přijímat Boží lásku, která vychází z kříže, jinak se stáváme nepřáteli tohoto kříže.

Zdůraznil jsi, že oběť Ježíši musí procházet skrze Neposkvrněnou Matku. Proč?

To je velmi jednoduché. Panna Maria je Neposkvrněná, sjednocená se svým Synem. Je to jediné stvoření, které se dokonale sjednotilo s Bohem. Je vzorem pro Církev, je její Matkou. Ve svém mateřství vtěluje božské mateřství a dává každému možnost jejím prostřednictvím přijímat Boží něhu. A pro nás je Prostřednice největším Božím darem hned po Ježíši Kristu, který jsme dostali od Boha. Maria nás učí se sjednocovat se Spasitelem i když procházíme zkouškami až do smrti. V tomto čistém vztahu s Ježíšem se naše utrpení stávají spásonosnými pro nás i pro lidstvo. Papež Jan Pavel II. věnoval tomuto tématu zvláštní pozornost v encyklice „Salvifici doloris“.

Když je lidstvo v nebezpečí, Bůh posílá svoji Matku. Ona nás přitahuje na své srdce a učí nás obětovat Bohu svá utrpení, podřizovat se jeho vůli a přimlouvat se za spásu světa. Doba, ve které žijeme je nabitá událostmi, vidíme to všichni a také věřím, že lidstvo čekají velké zkoušky. Bůh si přeje k sobě přitáhnout všemi způsoby lidi dobré vůle; aby nám pomohl odpovědět na jeho volání, dal nám Královnu Míru. Probuďme se a odpovězme Mu!

Když je řeč o oběti Ježíši, lidé se zaleknou. Myslí si, že to znamená na sebe přitáhnout těžkosti a kříže. Proč tento strach?

Určité důvody vychází ze zkušenosti konkrétních jednotlivců, jiné ale vychází z nepochopení správného významu spásonosného utrpení. Pokusme se to lépe pochopit.

Řekl jsem, že první důvody jsou v člověku, který má strach z výzev obecně, proto i z výzev, jež přináší víra. Jako příklad si vezměme mladého člověka, který nechce studovat, protože ví, že je studium náročné. Nebo mladý člověk, který cítí povolání ke kněžství, ale má strach, protože si bude muset odepřít určité věci. V obou případech lidé utíkají před zodpovědností, před životními zkouškami, uzavírají se do vlastních slabostí pohřbívají ideály jen ze strachu. Ztrácejí důvěru v sebe samé a také sílu. Dovolují, aby v nich rostli negativní pocity, jenž jsou překážkou pro sjednocení s Ježíšem. Pro člověka, který žije v tomto postoji se kříž stává temným bodem, protože duše už není schopna postihnout význam obětovaného utrpení, oběti rodící život.

Jaký je tedy správný význam spásonosného utrpení?

Všiml jsem si, že mnozí věřící mají určité obecné mínění ohledně oběti a utrpení. Běžně si lidé pod spásonosným utrpením představují dar utrpení, jak tomu bylo např. V případě o. Pia z Pietralciny, anebo sv. Františka z Assisi. Oba dostali zvláštní dar a byli povoláni plně sjednotit s Ježíšem všechna svá utrpení, aby se z nich tak stal prostředek spásy.

Jedna věc jsou stigmata jako zvláštní Boží dar. Věc druhá oba dva prožili totéž povolání, které musí prožít každý z nás, pokud chce být opravdovým věřícím. Jestliže nevstoupíme do spásonosného utrpení, nemůžeme svrhnout překážky, které jsme vztyčili mezi námi a Bohem, nemůžeme se uzdravit, být spaseni, zakoušet blahoslavenství.

Sv. Pavel říká „Ať už mi nikdo nepůsobí těžkosti, vždyť já nosím na svém těle jizvy Ježíšovy.“[4] To nemusí nutně znamenat, že sv. Pavel nosil stigmata jako sv. František z Assisi; jisté ale je, že obětoval svá utrpení společně s Ježíšem, nosil ve své duši Ježíšova utrpení, jeho slavné rány, které jsou plodem jeho spásonosného utrpení. Nosil je v sobě každý apoštol a totéž by měl dělat každý pravý křesťan. To je první znamení Ježíšova vítězství nad zlem, znamení, které dělá každého věřícího autentickým svědkem.

Další věc, kterou je důležité umět rozlišit - odkud pocházejí zkoušky: zda od Boha, nebo od satana. Když Bůh svěřuje člověku utrpení a člověk ho přijímá svobodně a s láskou, tak se v jeho duši rozlije sladkost. To znamená, že utrpení nevyvolává hořkost. Sv. František svědčí o tom, že když objal malomocného s láskou, tak se v něm všechny hořkost proměnila na sladkost. Stejně tak, když přijal Ježíšova stigmata, jeho celý život se ponořil do sladkosti nového života v Bohu. Je tomu tak proto, že Bůh nás, skrze spásonosné utrpení, proměňuje v nové stvoření. Proto sv. Pavel prohlašuje: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět. Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.“[5]

Když ale naopak v člověku utrpení pochází ze zla, nebo když se člověk ze sobectví proti utrpení bouří, potom utrpení plodí jen hořkost a zlé plody. Uzavírá duši do patologického stavu a ničí ji. Proto se satan snaží šířit hořkost, smutek, zoufalství mezi nemocnými a trpícími lidmi. Chce je zdrtit a zabránit tomu, aby svá utrpení obětovali Bohu. Snaží se vzbudit představy a strachy, tak aby se tyto duše uzavřely do sebe, do sebelásky a nesnažili se žít spásonosné utrpení a stávat se tak novými stvořeními. Proto jsme tedy všichni povoláni darovat se zcela Ježíši skrze Marii. Jedině takto se každé naše utrpení stane spásonosným a přemění nás. To je ta největší síla, která může proměnit svět a zvítězit nad silami zla v celém vesmíru.

Kam nás vede tato cesta víry?

Vede nás od znamení k realitě božského života, od nástrojů k cíli, kterým je plné uskutečnění člověka v Bohu. Člověk potkává Boha, který se mu zjevuje v duši. V bohu potkává sebe samého, tj. spatřuje svoji originalitu v Bohu. Získává bezprostřední poznání Boha, v jistotě víry, jako apoštolové po vzkříšení: „A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán.“6 S touto jistotou pocházející z víry putujeme k věčnosti. Ukazujeme a předáváme druhým božský život a vstupujeme do společenství s celou Církví.

[1] Mt 16, 25

[2] Fil 2, 6-11

[3] 1Pt 2, 21-25

[4] Gal 6, 17

[5] Gal 6, 14-15