Medjugorje 9. část

Medjugorje 9. část – Setkání člověka s Bohem

29.11.2024

(úryvek z knihy “V Medjugorje je Panna Maria živá” Rozhovory s Tomislavem Vlašićem; Vydavatelství Luci dell’Esodo)

Setkání člověka s Bohem

Ten, kdo duchovně doprovází, by měl mít na paměti především rozvoj člověka v jeho celistvosti. Člověk je zralý když má vztah s Bohem a umí žít s druhými ve společenství v Duchu Svatém. Učí nás to sv. Pavel v listu Efezským: Ježíš přišel na svět, aby spasil člověka a aby s ním tento člověk spolupracoval na spáse světa.1 Dal člověku všechny milosti k přemožení zla a pomíjivosti a k tomu, aby se člověk pozvedl k důstojnosti Božího dítěte. Proto ten kdo doprovází člověka na cestě víry, by ho měl pečlivě vést ke svobodě, zodpovědnosti, důstojnosti a celistvosti.

Ústředním poselstvím Ježíšova vyučování je láska: láska k Bohu, k sobě samým a k bližnímu. V biblickém slova smyslu to znamená, že láska musí člověka obejmout v jeho celosti: v hloubce, šířce a ve všech schopnostech jeho bytí. To je skutečné naplnění zákona.[2] Celé poselství bible nás chce přivést k prožívání této smlovy s Bohem. Člověk může rozvinout sebe, všechny své ctnosti, jedině tehdy když přijme Boží lásku a nechá ji v sobě růst.[3] A tak plně realizovaný člověk může vzdávat díky Bohu. Tato veliká odpovědnost spočívá v povolání vést křesťany k plnosti lásky!

Sv. Řehož Naziánský vysvětluje, že podporovat člověka v souladu s křesťanským vyznáním znamená pomáhat v něm rozvíjet Boží obraz, jeho originalitu vytvořenou v lůně Otce. Starý tělesný člověk musí být pohřben s Kristem, aby s ním mohl být vzkříšen. Kdo udělal tento krok, zvítězil nad smrtí. Takto ho může Kristus pozvednout a proměnit, může do něj otisknout svůj obraz. Když takto žijeme, obraz, který je v nás otištěný nás vede a uvádí do pravého poznání.[4]

Tento obraz v nás je živý, protože v něm působí Trojiční Bůh. I sv. Petr nám ukazuje jak vstoupit do pravého poznání: “Kristova božská moc nám dala všechno nezbytné ke svatému životu. Proto nám dal poznat Boha, povolal nás k jeho slávě a moci”[5]

V této souvislosti jsou zjevení prostředkem, mocnějším než cokoli jiného a mají za účel rozvinut lidstvo: Maria je nám je nablízku a vylévá na lidstvo všechny milosti nezbytné pro tuto dobu. Jednoduchými poselstvími nás učí vstupovat do Božího života.

Vzpomínám si na prosté a pedagogické učení, které Panna Maria předkládala modlitební skupině skrze Jelenu. Jednou požádala členy skupiny aby šli do přírody, chválili Boha a potom utrhli květinu, která se jim bude líbit; poté se s touto květinou měli vrátit na místo, kde probíhala setkání. Když jsme byli všichni nazpět, začala Panna Maria vysvětlovat, že duše je jako květina se svými okvětními lístky, tyto lístky jsou ctnosti duše. Když jsou všechny lístky, tj. ctnosti, celistvé, tak satan nemůže do duše vstoupit, protože duše náleží pouze Ježíši. Dále řekla, že se všechny ctnosti navzájem doplňují, jedna zdokonaluje druhou a jedna bez druhé se nerozvine. Člověk je zralý jedině tehdy, když se v něm ctnosti rozvíjí harmonicky.

Jak jsem už několikrát řekl, Panna Maria se zjevuje, aby nás učila žít živý vztah s Bohem prostřednictvím modlitby a tento vztah se může budovat pouze ve svobodě Ducha Svatého. Z tohoto vztahu se v nás rodí smysl pro odpovědnost a rosteme v Boží tvořivosti. To je ta nejjednodušší a normální pedagogika víry. Bůh se ukazuje těm, kteří se mu otevírají, nechá je vstupovat do životní pravdy. Tuto pravdu předává lidstvu skrze apoštoly. V této pedagogice Panny Marie není nic nového, co by již Církev předtím nehlásala. Ale zároveň je všechno nové, protože Bůh nás bez přestání vede k novosti.

Není možné dát vyčerpávající odpověď, toto téma je příliš široké a hluboké. Pokusím se zdůraznit body, jež považuji za základní a jež vychází z mé zkušenosti. Kněz by měl žít v Bohu a s Bohem, měl by být v Bohu i když je mezi lidmi. To znamená, že je povolán k takovému sjednocení s Ježíšem, které mu umožní jednat osobně v Něm a skrze Něj. Tento živý vztah s Ježíšem by ho měl udržovat ve zdravé vzdálenosti od lidí, které potkává a od jejich zkušeností. Kněz by měl umět všechno přinášet a obětovat Ježíši a nechat aby to byl On, kdo působí v duších. Lidem o které se stará, pomáhá rozpoznávat Boží vůli; obětuje Bohu jejich oběti, ale i jejich utrpení a hříchy, aby mohly být odpuštěny.

Naučil jsem se v životě jednu věc, kterou považují za důležitou. Kněz by se neměl nikdy duším vnucovat, nemůže nutit víru násilím. Naopak, musí předávat Boží život a doprovázet lidi v jejich růstu, bez nucení a bez potlačování jejich originality.

Základním úkolem kněze zůstává obětovat sám sebe na oltáři za lid a učit lid se obětovat s ním Ježíši skrze Marii. Ježíš shromažďuje tuto oběť a dává ji Otci a tím vše Otcově vůli podřizuje. Takto, v eucharistické slavnosti, kněz i lidé žijí velikonoční přechod, v němž Ježíš otevírá duším cestu k Otci, tak jak ji otevřel duším apoštolů. Bez tohoto přechodu se v duších nestane nic konkrétního. Člověk i společenství, které se takto sjednocuje s Ježíšem a s Ním jde takto k Otci, kráčí po bezpečné cestě.

[1] Ef 4, 9-16

[2] Mt 22, 36-40

[3] 1Kor 13, 1-13

[4] Sv. Řehoř Naziánský – liturgie hodin, 22. července, památka sv. Maří Magdaleny

[5] Pt 1, 3-11